Jednou jsem zaslechla vyprávění o tom, jak někteří vnímají svaté. A jelikož tuším, že tato oblast vyvolává někdy nepochopení a neklid… Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj prožitek. Neboť snadné je dělat ukvapené postoje bez naslouchání. Když soud náleží Bohu.

Sama jsem po uvěření (obrácení) toužila intenzivně prožívat Boží blízkost skrze Ducha Svatého. A tak jsem často nerozuměla tomu, proč někdo volá ke svatým, když všudypřítomný je Bůh. Možná mé srdce zaslepovala pýcha, horlivost, nepochopení, … Ale k příběhu.

Kamarádka mi vyprávěla, jak je pro ni nesnadné přijít až k Bohu. I když její srdce toužilo po Bohu a Jeho blízkosti. Přirovnávala mi to k setkání s ředitelem, s kterým potřebuje řešit důležité věci, ale bojí se u něj zaklepat, protože se s ním ještě osobněji nesetkala. A proto je pro ni snazší poprosit někoho jemu bližšího o pomoc. Aby ji tam někdo vzal za ruku. Řekl „neboj se“ a přivedl ji až k němu. A třeba tam i za ni mluvil a předkládal prosby.

A víte, přijde mi, že Bůh je tak shovívavý, že toto pro něj není překážkou. I když je to vše možné jen skrze Ducha Svatého. Tak vytvořil způsob, jak jej najít a přiblížit se Mu i těm, kteří po Něm touží. A možná jim ještě nebyl dán dar prožitku blízkosti Ducha Svatého. Možná je k Němu ještě nikdo nepozval tak, aby se dovážili vstoupit. Vyznat Duchu Svatý přijď i do mého srdce. Protože k tomuto činu se v srdci váže i vyznání Ježíše jako Pána a Spasitele. Před kterým se staneme nahými od hříchů, když jejich vyznáním před Ním svlečeme ten starý šat. A oblékneme nové roucho. To Ježíšem proměněné a očištěné roucho, které září připomíná chvíli, kdy se Ježíš proměnil při setkání na hoře Tábor.

Ale Bůh jim i přesto nebrání a touží po nich celým srdcem. S vášní plane po každém z nás. Ne každý má to štěstí, že jej k Bohu přivede přítel, který za něj v modlitbě bojoval už předtím. Ne vždy je v blízkosti ten, který by mohl za ruku vzít. A tak Bůh odpovídá na touhu srdce. Pro Něj nic není překážkou. Stále čeká a doufá, že s Ním budeme chtít mít živý vztah.